Čím méně státu, tím méně korupce
„Boj s korupcí“ bezesporu patří mezi nejlíbivější politická hesla; všichni souhlasí, nikdo nic nenamítá. Když k tomu přidáme, že výsledky jsou prakticky neměřitelné, jedná se o ideální agendu téměř každého politika. Slýcháme tak populisty skloňovat slovo transparentnost ve všech pádech, případně volat po omezování naší svobody skrze majetková přiznání a podobně. Typicky to končívá tím, že korumpovatelnou osobu někdo hlídá, takže je třeba uplácet i hlídače; a pak hlídače hlídačů… Zásadní problém spočívá i v tom, že v prostředí korupcí prolezlém s ní pochopitelně mají bojovat již zkorumpované úřady, což je činnost principiálně odsouzena k neúspěchu.
Některé snahy o potírání korupce jsou o něco efektivnější než jiné, avšak žádný stát světa tento problém nedokázal vyřešit systémově. A já ani nevěřím, že máme šanci takové řešení najít, dokud se nezaměříme na příčinu. Položme si tedy otázku: Kdo je úplatný? Odpověď je nasnadě: Pouze ten, kdo spravuje cizí majetek. Majitele z principu nelze uplácet, respektive pokusíte-li se o to, prostě mu děláte obchodní nabídku. Zkusíte-li třeba majiteli firmy dát peníze za to, abyste od něj dostali zakázku, neuplácíte, ale reálně mu dáváte slevu.
Stát jako celek je bohužel inherentně založen na tom, že někdo spravuje majetek, který mu nepatří. To v praxi znamená, že státní zaměstnanci mají neustálé incentivy k přijímání úplatků; ty majitelé soukromých firem nemají, neboť je dokonce uplatit ani nelze, jelikož úplatek majitele je prostě obchod. Jejich podřízené podplatit samozřejmě možné je; leč jejich zaměstnavatelé – tedy majitelé – jsou jednak motivováni tomu zabránit (ztráty totiž platí z vlastní kapsy), ale především když v tom fatálně selžou, o svou firmu přijdou a jejich bohatství, majetek i zákazníci se přesunou k tomu, kdo si svůj byznys pohlídá lépe.
Korupci lze tedy efektivně a systémově zabránit jen minimalizací korupčních příležitostí, což vyžaduje eliminaci stavu, kdy o obrovských majetcích nerozhodují vlastníci, nýbrž pouze správci; a právě na takovém modelu stojí stát, který navíc ani v případě totálního selhání v boji s korupcí není nahrazen efektivnější konkurencí. Místo toho jen více zmáčkne své daňové poplatníky; ti mu neplatí dobrovolně, takže nemohou platbu odmítnout jako zákazníci na volném trhu. Zapomeňme tedy na transparentnost či úplatné úřady pro boj s korupcí. Prostě jen přestaňme plnit veřejné rozpočty a lákat na ně úplatkáře. Neberme lidem skrze daně jejich peníze; nechme je, ať o nich rozhodují sami.
