Miroslav Kalousek

Miroslav Kalousek - nejlepší ministr financí známého vesmíru

Na rozdíl od Václava Klause Miroslav Kalousek není ikonou české polistopadové politiky, a proto si jeho minulost lehce připomeňme. Ihned po studiích na Vysoké škole chemicko-technologické vstupuje Miroslav Kalousek do Československé strany lidové, která byla společně s KSČ součástí Národní fronty.[1] Mezi lety 1984 a 1990 pracuje jako technolog a vedoucí investičního útvaru. Po převratu se však ihned zapojuje do vysoké politiky a mezi lety 1990 a 1992 dělá poradce místopředsedy vlády. V letech 1991 až 1992 je členem dozorčí rady Jihočeských pivovarů, v letech 1992 až 1994 je členem správní rady a jednatelem Západočeských pivovarů (odtud patrně plyne Kalouskův pozdější názor na privatizaci Budvaru: „Stát má dělat to, co dělat má, a má to dělat pořádně. Nemá dělat tisíce jiných věcí, které může dělat někdo jiný…“). V letech 1994 až 1996 působí rovněž jako člen Prezídia Pozemkového fondu ČR.

Nejznámější angažmá se však Kalouskovi dostává na Ministerstvu obrany, kde vystupuje ve funkci náměstka lidoveckých ministrů Baudyše, Holáně a Výborného (prvním náměstkem zde byl také v letech 1995–1996 Petr Nečas). Na Obraně je Kalousek odpovědný za rozpočet a akvizice. Z té doby se s ním váže několik skandálů. Nejznámější z nich je aféra s padáky podezřelé firmy Anex Cirus, které stály život nejméně jednoho českého vojáka. Mezi další zakázky, které vzbudily ve své době významnou pozornost a které se dotýkají M. Kalouska, patří také modernizace tanků T-72, štábní informační systém, prodej deseti letounů MiG-29, prodej stovky tanků T-72 do Alžírska a prodej kasáren na náměstí Republiky. Nemálo z výše uvedených státních zakázek se realizovalo přes firmu Omnipol, vedenou Kalouskovým kamarádem Richardem Hávou. Na Obraně v pozici náměstka ministra  působí od ledna 1993 do ledna 1998.

Roku 1998 se stal Miroslav Kalousek poslancem a po svém opětovném zvolení v roce 2002 se stává předsedou rozpočtového výboru (do roku 2005). V roce 2003 se stává předsedou KDU-ČSL, ale když se po „remíze“ ve volbách 2006 nedařilo sestavit vládu a Kalousek přijal nabídku ČSSD jednat o menšinové vládě podporované KSČM, byl donucen rezignovat. Od roku 2007 je (s krátkou přestávkou) ve funkci ministra financí, kde navazuje na tradici ve zvyšování státního dluhu ČR, který se mu za šest let úspěšně podařilo téměř zdvojnásobit.

Přejděme však ke vztahům Miroslava Kalouska. Na rozdíl od Václava Klause je poměrně obtížné odlišit nějaké specifické sféry – sféra soukromá se vesměs úzce snoubí se sférou pracovní. Příkladem je již zmíněný zbrojař Richard Háva, jehož Omnipol získával od Ministerstva obrany velmi lukrativní státní zakázky. Háva prodal Kalouskovu švagrovi Lubomíru Kašákovi luxusní byt v Praze, přes něj tento byt pak získala po Kašákově smrti jeho sestra – manželka ministra  Kalouska. Lubomír Kašák byl zapojen do aféry „příbramské Palermo“ a jeho firma IDOS Praha, s.r.o., dostala zakázky od města za asi 150 milionů v době, kdy byl mj. místostarostou Příbrami Ivan Fuksa. Lubomír Kašák nakonec skončil zastřelen, jeho vrah vzápětí podle policie spáchal sebevraždu. Zastupitelstvo Příbrami za spoluúčasti Ivana Fuksy také vydatně dotovalo místní fotbalový klub, ovládaný fotbalovým bossem Jaroslavem Starkou (majícího obchodní vazby na Tomáše Pitra a Bohumíra Ďurička). Ivana Fuksu v roce 2007 jmenoval Kalousek svým prvním náměstkem na Ministerstvu financí, kde jím Fuksa byl do roku 2010.

Vraťme se však k Richardu Hávovi, resp. k firmě Omnipol, ve které má Háva nejprve účast coby člen orgánu společnosti a následně – do roku 2008 – je „pouze“ držitelem většiny akcií této společnosti (v roce 2008 převádí svůj podíl na své dva syny). Omnipol především „luxuje“ státní zakázky resortu obrany (podivné role zde údajně sehráli například Jan Fulík a Martin Barták). Háva byl také pozván Miroslavem Dvořákem (v té době generální ředitel a předseda představenstva společnosti Letiště Praha, a.s., a soused Romana Janouška v pražském Podolí) na oslavu volebního úspěchu ODS v roce 2010 do pražských Žlutých lázních, které se dle vlastních slov na krátkou dobu také zúčastnil. Této oslavy se také zúčastnila tak vybraná společnost, jakou byli např. Roman Janoušek, Ivo Rittig, Tomáš Hrdlička, Aleš Hušák, Milan Jančík nebo Václav Kočka. Za zmínku stojí i údajný Hávův lobbing pro firmu BAE Systems ve věci prodeje Gripenů. Jan Kavan se při tajném nahrávání o této kauze vyjádřil, že v ní padaly úplatky politikům. Richard Háva pak sedí v dozorčí radě již zmíněné nadace KPD společně s Martinem Kocourkem, Miroslavem Janstou a Michalem Krausem.

Dalším takovým Kalouskovým kamarádem je Josef Šťáva, nyní již bývalý vlastník firmy Diag Human, se kterou ČR vede arbitráž kvůli ušlému zisku. Kauza sama má zajímavé účastníky. Zmíněn byl už jeden z rozhodčích arbitráže, kterým není nikdo jiný než bývalý děkan Milan Kindl, ale opomenout nelze ani Jana Stráského, který podepsal tzv. rozhodčí smlouvu, na základě které se spor přesunul od soudů k rozhodčím řízením, či Marka Šnajdra, který v dané věci podepsal za stát odvolání, jehož oprávněnost firma Diag Human zpochybnila. Známy jsou též kroky samotného Miroslava Kalouska ve prospěch jeho kamarády Šťávy.

Lidé, jimiž se Miroslav Kalousek obklopuje, budí podobné pocity jako lidé, jimiž se obklopuje Václav Klaus. Naznačen už byl Martin Barták, který musel odejít kvůli četným podezřením z korupce z Ministerstva obrany (např. Tatra, Pandury, obrněné vozy Iveco a Dingo, ale zmínit lze též  pracovní vztah s bývalým šéfem NBÚ Janem Marešem, zkompromitovaným Vladislavem Větrovcem z Berkova konkursního gangu) a kterého poté Kalousek bryskně dosadil na místo svého náměstka na Ministerstvu financí.

Dalším podobným gigantem je Tomáš Uvíra, bývalý zaměstnanec podvodníka Petra Sisáka a kamarád a spolužák Dušana Palcra (spojeného také se Sisákem, ale i s finanční skupinou J&T). Tomáš Uvíra je hlavním architektem Kalouskova duševního dítěte – ekotendru za téměř 100 miliard korun (ten pomáhal prosadit i Ivan Fuksa). Účastníky ekotendru byly společnosti s neprůhlednou strukturou napojené právě na skupinu J&T, ale i skupina Appian Group (spojená s privatizací Škoda Holdingu, Mostecké uhelné a podle informací v tisku patrně i s Martinem Romanem). Právní posudek na ekotendr v roce 2008 pro Ministerstvo financí nepsal nikdo jiný než Milan Kindl. Dále je Kalouskovým náměstkem Jiří Kubínek, který byl s Milanem Šimonovským zodpovědný za zakázku mýtných bran pro společnost Kapsch (která je částečně majetkově provázána s jednou ze společností ucházející se o ekotendr), jehož projekt elektronických vinět Kalousek svého času vehementně podporoval.

Kalousek si však na pomoc povolal i skutečné politické „zombie“, bývalého ministra financí Ivana Kočárníka a jeho náměstka Jana Klaka. Kočárník je znám privatizací České pojišťovny bez výběrového řízení finačníku Petru Kellnerovi, avšak naprosto nejzajímavěji působí jeho role (společně s Klakem) v aféře tzv. lehkých topných olejů (LTO). Principem těchto černých obchodů byl dovoz motorové nafty deklarované jako lehký topný olej, čímž bylo možné obcházet spotřební daň, která u nafty činila zhruba 10 korun na litr (u LTO pak nebyla téměř žádná). Stát tak v 90. letech přišel na daňových únicích a zejména na vratcích nikdy nezaplacených daní odhadem o 100 miliard korun (vedle machinací je s kauzou spojeno asi 20 vražd). Kočárník a Klak však jako správci daně vyvíjeli zpočátku systematickou nečinnost a posléze vytvářeli bezzubou legislativu, neschopnou těmto rozsáhlým daňovým podvodům zabránit. Po pádu Klausovy vlády v roce 1997 kvůli černým fondům se oba mistři skryli na politický hřbitov dozorčích rad (Kočárník do zprivatizované České pojišťovny a později do ČSA, Klak do Českých drah), odkud je k nové slávě vytáhl až Kalousek.

Od svých poradců Kočárníka a Klaka si Kalousek velmi rychle a mistrně osvojil jejich metody kreativní nečinnosti a legislativní bezzubosti, alespoň pokud jde o úspěchy kauzy Mostecké uhelné, kde se český stát byl přinucen zajímat o své ztracené miliardy až po veřejném nátlaku švýcarské strany, která likviduje černé účty ve svých bankách. Ukázalo se, že ČR byla o věci dlouhodobě informována diplomatickou cestou, přesto Kalouskovo ministerstvo financí nebylo schopné podat žalobu či se dohodnout na účinném postupu s jinými orgány státní správy. V dojemné shodě s ním jednal i bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula (dosazený na své místo Jiřím Pospíšilem a proslulý např. mařením vyšetřování korupční kauzy Pavla Drobila). Legislativní bezzubost pak projevil Kalousek jako autor kontrolního systému pro evropské dotace, který se ukázal jako naprosto nefunkční (jak s úspěchem ukázal např. resort školství pod ministrem Dobešem a skupina severočeských politiků ODS a ČSSD – Fojtík, Tancoš, Šulc a další), kvůli čemuž Evropská unie zařadila ČR mezi země s nejhorším hospodařením s dotacemi a přísun dotací proto uzavírá.

Mimo přímých vztahů najdeme u Miroslava Kalouska i množství vlastních akcí. Zábavně například působí Kalouskovo jmenování Milana Cícera na místo šéfa Finančně analytického útvaru MF krátce před tím, než v roce 2009 Kalousek opustil post ministra financí a byl v demisi. Jako náměstek na protikorupční policii Cícer vyšetřoval mnohé nejzávažnější hospodářské kauzy, které měly i politický přesah - mimo jiné například kauzu Kalouskova přítele Richarda Hávy, který stojí za firmou Zenit. Firmu kriminalisté prověřovali kvůli podezření na praní špinavých peněz, nakonec ale právě Cícerovi lidé kauzu odložili s tím, že nemají dostatek důkazů. Jinou akcí, která naznačuje možné blízké spojení směrem k justici, byl zákaz stávky odborů v červnu 2011, který nařídila i soudkyně městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová (podřízená Jana Sváčka a známá svým velmi originálním zastavením jedné korupční kauzy). Jako poněkud zvláštní působí, že poměrně dlouhý text rozhodnutí byl sestaven mimořádně rychle v dpátek odpoledne, navíc vzbudil velké pochyby v právnické obci ohledně ústavnosti. Rychle se též  ukázalo, že soudkyni Stamidisové prodala v roce 2007 radnice Prahy 5 pod vedením Milana Jančíka luxusní (4+1, 122 m²) byt pod Petřínem za necelý milion Kč.

Podezření z korupce pak plyne i z jiných zdrojů. Odposlechy polského lobbisty Jacka Spyry naznačují úplatky při privatizaci Unipetrolu polské firmy PKN Orlen, se kterou v této privatizaci   spolupracoval např. i Andrej Babiš. Menší, avšak průhlednější záležitostí je aféra s kanceláří bývalého ministra kultury Jiřího Bessera, který si draze pronajímal kancelář od rodiny Jiřího Slabocha, svého kamaráda a obchodního partnera. Od Jitky Slabochové získala Kalouskova TOP 09  čtyřsettisícový sponzorský dar. Obdobně stotisícový sponzorský dar  pro stranu dostal Kalousek od Michala Svatého, což je poradce a kamarád Vladimíra Šišky, náměstka ministra Jaromíra Drábka. Michal Svatý pak získal na MPSV dvoumilionovou státní  zakázku. Vedle toho je Kalousek (stejně jako většina ministrů financí) spojován i s hazardní lobby, kterou Ministerstvo financí není schopné dlouhodobě krotit. Nejznámější je zřejmě anabáze s tzv. videoloterijními terminály, jejichž správu Kalouskovo ministerstvo financí neústavně upíralo obcím pod vyjádřením, že nejde o výherní automaty a dále povolení internetového kurzového sázení, které Kalouskovo ministerstvo povolilo navzdory názorům odborné právní veřejnosti a i navzdory Kalouskovu dřívějšímu vyjádření, že tento druh sázení bude povolen v ČR jen přes jeho mrtvolu. S hazardem pak volně souvisí (a v principu se mu i podobá) Kalouskovo dobrozdání Aleši Hušákovi o ufinancovatelnosti výstavby Sazka Arény, která nakonec tento gigant dovedla téměř k bankrotu.

Jak je tedy vidno, Miroslav Kalousek patří v grafu skutečně do společnosti těch největších střelců a čestné místo po boku Václava Klause si bezpochyby zaslouží. Na jedné straně může čerpat podporu a know-how bankrotářů 90. let, kteří své zkušenosti získávali po boku samotného Václava Klause, na straně druhé se může opřít o věrné přátele mezi svazáky a bývalými pracovníky zahraničního obchodu. Pokud tedy se svou vlastní řadou osobních úspěchů (jako padáky, Unipetrol, Ekotendr nebo Mostecká uhelná a mnoho dalších) není ikonou české polistopadové politiky, jistě má našlápnuto stát se ikonou české politiky 21. století.