Symbolický význam roušek
Stačí být v době karantény chvíli na sociálních sítích a člověk si hned všimne, kolik odpovědných a skvělých lidí tu žije. Jak solidárně se všichni zapojili do výroby ochranných pomůcek. Lidé se skládají na plicní ventilátory, které vznikají v experimentálních podmínkách, roušky šijí dobrovolníci i organizované skupiny, vietnamská komunita nechává roušky lidem ve schránkách.
Čeští zdravotníci jsou neuvěřitelní. O lidi je špičkově postaráno a to přesto, že i samotní zdravotníci měli od počátku nedostatek ochranného materiálu. Máme minimum úmrtí, většinou v komplikaci s jinou těžkou chorobou, mezi nimi je však už i jedna sestra z nemocnice v Praze. Přesto lze vidět, že společnost tu krizi zvládá a zvládne.
Pojďme si ale zopakovat fakta: tahle pandemie začala v Číně. Je jedno jestli kvůli tomu, že si v laboratoři ve Wu-Chanu nějakej vědec neumyl skafandr, nebo proto, že tam jí zvířata, na který se my chodíme dívat maximálně do ZOO. A je nesmysl z toho Čínu obviňovat, ale tahle pandemie začala u nich a celý svět jim pomohl. Dokonce i ČR to udělala, poslali jsme zdravotnický a ochranný materiál, roušky atp. A teď si to od nich prostřednictvím lidí z vlády a Hradu kupujeme za miliardu korun zpátky. Ale o kvalitě materiálu a jeho možné použitelnosti mají podle řady hlasů zdravotníci pochyby.
Přesto prezident děkuje Číně v projevu (který v Čínské televizi vysílají pořád dokola). Alex Mynářová má dokonce tu drzost, že ze svého manžela dělá na sociálních sítích pomalu hrdinu, který nám dojednal něco s Čínou. Znovu si to zopakujme - dojednal ochranný materiál, který částečně k ničemu není - za miliardu na dřevo.
Takže: Pamatujme si, že jsme skvělí jako společnost lidí - my - dohromady - lidi z měst a vesnic. Lidi co poslouchají metal i dechovku, všichni my, kterým posledních několik let někdo vysvětluje, jaká je mezi námi propast. Ty roušky pro ostatní začaly vznikat napříč tou naší společností: šili je důchodci, orteláci, herci z Prahy - a taky je nosili. Ne aby chránili sebe, ale aby chránili ostatní.
Jediný koho jsem žádnou roušku ušít neviděl a kdo ani tuhle vlnu solidarity nijak nepodpořil, jsou ti, co nás vedou (to bych pochopil, mají jiné věci na práci, i když čas jet se vyfotit s letadlem si našli). Dokonce jsme je žádnou roušku ani neviděli nosit, dokud jim to neporadili jejich PR kluci. Takže doufám, že si z téhle krize odneseme, že jsme jako společnost silnější, když jsme jednotní. A že ti co tvrdí, že jsme rozdělení, jsou zároveň ti, kterým na nás vůbec nezáleží.
Autor je dokumentární a filmový režisér.
