Synáček

Člověk nemusí být právě odborníkem kalibru profesora Höschla, aby si dokázal uvědomit, že psychické dispozice různých lidí jsou značně odlišné. Každý z nás řeší své životní situace po svém a k různým událostem zaujímá svůj vlastní postoj. Problém nastává, když nám naše vlastní přebujelé ego nedovolí vnímat okolní svět objektivně a domníváme se, že náš vlastní pohled na určitou věc je ten jediný správný. Nevím, zda existuje odborný název takové diagnózy. Co však vím zcela jistě je, že tímto syndromem trpí bohužel především politici. A platí zpravidla přímá úměra – čím výše postavený politik a čím déle ve funkci, tím větší postižení. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Stačí vzpomenout našich prezidentů Miloše Zemana a Václava Klause, jejichž sebestředná samolibost je mnohdy dokázala a dokáže dohnat k výrokům, nad kterými člověk žasne. Není podstatné, zda jsou tyto výroky pronášeny s cílem provokovat nebo jsou skutečně míněny vážně. Doufejme, že naštěstí oba pánové mají svůj zenit již za sebou, ačkoliv v případě pana Zemana to s ním budeme muset nejspíš ještě nějakou chvíli vydržet.

U pana Klause se ukazuje problém jiný. Má totiž syna, který jako by mu myšlenkově z oka vypadl. A k dovršení všeho zlého se zdá, že se tento Václav junior chce opětovně politicky angažovat. Pro své zviditelnění je, jak se zdá, schopen a hlavně ochoten, udělat mnohé. Počínaje nejrůznějšími články, přes zjevné dezinformace (a propos, kde zůstalo Centrum pro uvádění informací na pravou míru při Ministerstvu vnitra), až po skutečně ubohé útoky vůči lidem, kteří nesdílejí jeho pohled na svět, který je podle jeho názoru ten pravý. Poslední faul tohoto znovu perspektivního politika ODS vůči mladému Jakubovi Čechovi, kterého nazval udavačem, nesvědčí o ničem menším, než že máme co do činění s pedagogem, který mladé lidi vnímá jako vrstvu společnosti, nemající právo se k čemukoliv vyjadřovat. Takové myšlenkové pochody by měly být varováním nejen pro ty, kdo by snad tohoto prezidentského synka chtěli prosazovat do jakékoliv politické funkce, ale především pro ty, kdo by ho (nedej bože) snad chtěli dokonce volit.

Není žádným tajemstvím, že mezi koníčky mladého Václava Klause patří kromě šachů i cyklistika. Kdybych kategorizoval lidi stejně jako on, musel bych mu vzkázat asi toto: „Pane Klausi, na tu cyklistiku se vykašlete. Sedíte na tom kole jako vosa na bonbónu a Vaše fyzická kondice je tak mizerná, že si přivodíte leda zdravotní problémy“. Tohoto komentáře se ale zdržím ze tří důvodů. Zaprvé by to ode mne, jako od bývalého cyklisty, nebylo fair, zadruhé nechci klesnout na myšlenkovou úroveň Václava juniora a zatřetí věřím v blahodárný zdravotní účinek cyklistiky. Třeba její provozování napomůže tomu, že se pan Klaus psychicky srovná.