"Elitní" Davis Cup

Při finále Davis Cupu bylo možné vidět ministra Kalouska, jak sedí, jistě na nějakém čestném místě, v českém národním dresu tenistů a většinu času něco dělá na telefonu. Asi esemskoval cosi kvůli rozpočtu. Trochu mě národní dres na našem chemickém počtářovi dráždil. Ne snad, že bych mu chtěl upírat jeho národní sounáležitost - ale dres národní reprezentace na tak, pro mě nedůvěryhodné osobnosti - mi přijde jako provokace, ne li drzost. Ale protizákonné to jistě není a kromě mnoha jiných svobod, máme i svobodu dresu a oblékání. Po chvilce jsem ale zjistil, že na Finále Daviscupu je každý, kdo v Česku něco znamená. I když ne vždy něco pozitivního.  Vyjmenovávat je nebudu, protože jich je plno.  A to je u nás trochu ten zakopaný pes - nejen, že trpíme tradičním a historickým nedostatkem elit - ale velká část těch, co se dnes za elity považují, co se jako elity chovají, co mají privilegia jako elity - a někdy i vyznamenaní - elitami rozhodně nejsou.

Jsou to spíš ikony dosud poškozené společnosti, která  jen ztěžka hledá cestu k řádnému, demokratickému státu.

Regulérní byl tenis. Záviděl jsem hráčům, že i přes veškerou dřinu, smůlu, vyčerpáni - nejsou na celé řadě těchto kreatur nijak pracovně ani existenčně závislí.

A vyhráli! A regulérně.

Byl to velkolepý zážitek - už proto, že jsem na zmíněné “pseudoelity” zcela zapomněl, vlastně na všechno špatný jsem zapomněl a jen se na konci  radoval a byl hrdý na naše hráče! A taky na Česko. To není často, jsem za to tenistům vděčný.

Jak vidno, občas se nám daří. Je třeba si to užít, abychom nebyli malověrní. A také na chvíli vidět skutečné elity. Dokonce nejen v našich poměrech, ale v celosvětových.

A kdyby šlo koupit “jestřábí oko”, které by dohlíželo na všechny auty v zemi - byl bych okamžitě ochoten přispět.