Dlouhá cesta
V letním období velká část světové populace vyráží do cizích krajů za poznáváním a objevováním něčeho nového. Samozřejmě pak porovnáváme. Nejinak tomu je i letos.
Leckdy bývají střety kultur obrovské. Jižní státy mají již téměř klasický „maňana“ přístup, u těch severských můžeme naopak ocenit jejich racionalitu. A v těchto dnech člověk velmi přivítá i jejich geografickou polohu, kdy se za teplo považují teploty rozdílné až dvacet stupňů od našich. Co ale je, nebo alespoň pro mě bývá, odlišné, je jejich naprosto rozdílný přístup k životu.
Říká se, jiný kraj, jiný mrav. My jsme letos poznávali jiné mravy na Islandu a to bylo jak rána do zdi. Jeden se nestačil divit, když se přes noc nechaly v zásuvce nabíjet mobily či tablety a ráno je tam člověk nalezne všechny do jednoho. Nemyslím samozřejmě na pokojích, ale ve společných sprchách v kempu. Nejdříve si člověk myslí, že je tam třeba náhodou zapomněli, ale vzhledem k četnosti této praxe to není sklerózou. Prostě nikoho nenapadne mobily ukrást. Bylo to velmi příjemné poznání. Mentalita je prostě rapidně odlišná. A tato mentalita je samozřejmě patrná i v politice.
Ne, že by tam korupce neexistovala, i skandálů mají vcelku dostatek. Co nás ale radikálně odlišuje, je přístup k řešení problémů. Severské státy patří mezi ty, které se pravidelně umísťují na předních příčkách v žebříčku vnímání korupce. Evidentně jedním z důvodů je i skutečnost, jak se jim daří řešit různé formy skandálů či korupce. Např. islandský premiér Sigmundur Davíð Gunnlaugsson rezignoval vzápětí poté, co se jeho jméno objevilo v kauze Panama Papers.
U nás trvá hodně dlouho, resp. málokdy se vůbec dočkáme skutečnosti, že by politik přijal odpovědnost za své činy a odstoupil. Spíše naopak, jakoby těmito činy naháněli plusové body – Ivo Valenta, pravomocně odsouzen ve fotbalové korupční aféře za navádění k podplácení, sedí v Senátu, a o vládě ani nemluvě. Čeká nás ještě hodně dlouhá cesta a bez naší angažovanosti to nepůjde.
