Daj-li medaili

Tak jako každým rokem, i letos jsme měli příležitost sledovat předávání státních vyznamenání u příležitosti výročí založení republiky. I letos předávání rozproudilo živou diskusi. A to jak dříve deklarovanými jmény, tak i „systémem“ rozesílání pozvánek na slavnostní ceremoniál, resp. výběrem pozvaných.

Mezi oceněnými byly osobnosti, které si vyznamenání bez výhrad zasloužily, jelikož sloužily vlasti či ji ve svém oboru reprezentovaly (nemyšleno jen sportovně).

Mezi oceněnými ale byly i takové osobnosti, které sloužily jednotlivci a udělení ocenění takovýmto „osobnostem“ je více než diskutabilní. Obvykle se pak tyto „osobnosti“ nejvíce usmívají do objektivů…

Osobností, které si ocenění zasluhují je stále víc než dost a je tedy stále „kam „sahat“. Je smutné, že se o činech spousty z nich většinou dozvídáme v okamžicích, kdy se blíží udělování vyznamenání a ony by teoreticky mohly být oceněny, ale nakonec nejsou. Leckdy ze zcela malicherných důvodů. A není nutné sahat do daleké minulosti.

Nemůžeme se pak divit, že se jako houby po dešti objevily svým způsobem “trucpodniky“ v udělování různých cen. Mnoho z nich bylo ustanoveno jen proto, aby jejich laureáti doma nějakou tu cenu měli. Jsou ale i takové „trucpodniky“, které se snaží zalepit díru „na trhu“. Mezi takové si dovolím zařadit i náš Nadační fond proti korupci a jeho Ceny za odvahu, které jsou určeny těm, kteří se nebojí upozornit na korupci, bez ohledu na osobní následky. Lepíme tím díru na trhu, jelikož statut oznamovatelů zdaleka není dopilován do stavu, aby se lidé nebáli na korupci upozornit a měli jistotu právní i jiné ochrany. A argument, že se tím spustí vlna „bonzáctví“ většinou používají právě ti, kteří mají sami máslo na hlavě.

Je třeba na takovéto osobnosti, a nemyslím jen ty naše korupční, upozorňovat, seznamovat nás s jejich příběhy, jelikož právě příběhy takovýchto osobností nás všechny mohou inspirovat.